Na skok do Berlína

Říká se: "Postav dům, zasaď strom". A já k tomu s trochou dávkou nadsázky jen dodám: "...a zažít Berlín!".

Berlín toť esence čirého kontrastu dvou protipólů, ukázka pokroku a pohnuté historie, vykované z bolesti lidských příběhů, aby se v přítomnosti přeměnila na neutuchající ostrov spontánnosti a svobody, jež musíte alespoň na pár okamžiků zažít. Nadechnout se, otevřít oči a nechat se jen tak pohltit jedním z nejzajímavějších měst Evropy.

Pamatuji se, jako by to bylo dnes, když jsme po příletu na místní letiště nasedli do vlaku berlínské nadzemní dráhy směr centrum města. Procházející paní průvodčí jen tak nesměle prošla naším vagónem, pěkně pozdravila a zmizela někde dál, v útrobách vlaku. Naše koupené lístky nám nijak nekontrolovala, naopak se zdál její pohled až omluvný, jako by její oči říkaly, promiňte, jen procházím. Tento drobný detail by člověk normálně přešel bez povšimnutí, nebýt jedné malé drobnosti. Při nástupu zde totiž rovněž neuvidíte žádné turnikety, žádné brány, žádné kontroly.

Tato absence něčeho tak běžného, jako je kontrola přepravy městskou dopravou vlastně pro mě osobně přesně poukazuje na ráz celého města a jeho atmosféru. Nevím, zda jsme jen měli štěstí, ale v metru, vlakových nádražích a nadzemkách se vám dostává takový pocit absolutní otevřenosti a důvěry od zdejší společnosti, že vás ani nenapadne nekoupit si lístek. Prostor, kde váš pohyb je svobodný a nesvázaný žádnou bariérou, to je něco, co dnešní Berlín umí nabídnout.

Samozřejmě, všichni známe historii Berlína a berlínské zdi. Než jsem přijel do města tak více jak třicet let od pádu berlínské zdi se mi toto téma zdálo jako až příliš velké klišé na to, abych od Berlína nečekal více, než jen tento jeden historický fragment. Ale řeknu vám, že už po pár minutách, co jsme vystoupili v centru města a stáli u vlakového nádraží Ostbahnhof, už po těch pár minutách jsem pochopil, že právě tento silný příběh je důvodem, proč má Berlín dnes tak specifickou atmosféru.

Bydleli jsme v hotelu Schulz Hotel právě přímo naproti berlínské zdi. Když stojíte v dlouhé chodbě tohoto hotelu a díváte se na ty poslední zbytky historického artefaktu, jako byste stáli rozkročeni mezi dvěma minulými světy. Jste přímo na hraně oné zdi, na kterou se díváte z hotelového okna. Rozkročeni balancujete na nohách, tu se chvíli přehoupnete nalevo, pak zpět vpravo. Jak jednoduše lze dnes balancovat na hraně minulosti. Jak lehce se kyvadlo vaší duše překlápí ze strany na stranu.

Tu křehkost bytí symbolizuje i křehkost všech uměleckých děl kterými je zeď pomalována od umělců z celého světa, díla inspirovaná dějinami tohoto místa. Avšak stačí, aby přišel někdo, kdo vaše dílo přebarví, přemaluje na jiný výjev, jinou ideu a ta vaše jedinečná tvorba je nenávratně schována pod vrstvou nové myšlenky nového autora. Nic netrvá věčně a tato zeď je toho jasným důkazem. A pod tou vrstvou všech barev, jako by sama zeď ukazovala dlouhý nos na všechny ty nesmyslné totalitní ideologie světa a poukazovala s notně ironickým smyslem pro humor na onu pomíjivost bytí.

Ještěže zákony života fungují a pověstné mlýny jednou určitě semelou všechny zdi, ať jsou klidně z betonu a železa.

Ale živo je tam dole a vy už na nic nečekáte a musíte se vmísit do dění, mezi lidi, mezi ty všechny návštěvníky, nebo místní, prostě turista nebo našinec, kdo to tady vlastně chce rozlišovat. Vše je tak nějak propojeno do jednoho celku. Živelné, chaotické, utržené ze řetězu.

U zdi hrají pouliční umělci z celé Evropy, každý chce být součástí toho dění. Náhle se však z křižovatky vyřítí několik barevných aut značky Trabant a vy si nemůžete nevšimnout dalšího specifika Berlína: barevného potrubí, linoucí se nad ulicemi města a také nad křižovatkou těch projíždějících barevných autíček minulé doby. Růžové či modré potrubí vypadající, jako by tvůrci chtěli město protkat industriální nití zde však není jen tak z rozmaru, ale odvádí podzemní vodu ze staveb do řeky Sprévy. Město totiž stojí na močálech a mokřadech a nízká hladina podzemní vody je zde tak v podstatě všudypřítomná a boj s ní nikdy nekončící. Ale ta barevnost je legrační, stejně jako ta autíčka, která pod nimi projela, nebo ikoničtí barevní panáčci na semaforech křižovatky. Jde vidět, že město se nebere smrtelně vážně a smysl pro humor a dělání si legraci ze sebe sama je zřejmě lékem na to, jak dlouhodobě uzdravovat citlivou duši města.

Všude je ruch, je večer a lidé se scházejí v restauracích, aby společně povečeřeli. Je třeba spěchat, aby člověk našel nějaké to poslední místo, třeba tady v restauraci Pirates Berlin, naproti ikonického mostu Oberbaun. Most který byl v roce 1961 uzavřen, aby v roce 1989 opětovně spojil východní a západní část Berlína. Restaurace tepe životem, ta živelnost musí nakazit i zarytého cynika. Z večeře se stane jedna velká párty, zapomínáte na historii tohoto místa, zapomínáte na všechny ty myšlenky, které se vám honily hlavou v hotelu při pohledu na torzo zničené zdi, na torzo temné minulosti.

Dnes je však přítomnost a na ničem dalším nezáleží.

Druhý den je na čase vyrazit do ulic a do míst, která byla ještě před třiceti lety svobodnému západu zapovězena. Jdeme do východní části Berlína navštívit pověstnou Karl-Marx ulici, která je od hotelu sotva pár minut chůze.

Karl-Marx ulice je ikonickým místem východního střihu, ovlivněná sovětskou architekturou, typický symbol východního bloku. Brutalistní, přísná a megalomanská ulice v člověku navozuje až pocit zvláštní sklíčenosti a úzkosti, byť stojíte na obrovském a širokém bulváru. Na konci této dlouhé ulice vidíte ikonickou stavbu berlínské televizní věže s kulovitou vyhlídkou, která se tyčí nad náměstím Alexanderplatz. Když si stoupnete přímo doprostřed širokého bulváru Karl-Marx, máte najednou pocit, jako byste se nacházeli spíše v kulisách filmu Star Wars v dobách vlády Impéria.

Tá tá tá ta ta tá, zní vám v uších klasická filmová melodie a vy se jen rozhlížíte okolo sebe a hledáte, zda nespatříte nekonečný zástup stormtrooperů pochodující touto širokou ulicí. Je ohromující, fascinují a trošku děsivá ulice Karl-Marx, dnes však naštěstí symbolizující jen jednu historickou etapu města.

Na Karl-Marx ulici se nachází jedno z nejzábavnějších muzeí tohoto města: Computer Games Museum! Víte, v Berlíně je vlastně tolik různých muzeí, že někdy můžete mít pocit, že posláním města jsou právě muzea samotná. Samozřejmě není se čemu divit, historie města je natolik pohnutá, že má opravdu co nabídnout. Ale tady nejde jen o sterilně intelektuální prohlídky výstavních exponátů. Zde jsou muzea odrazem jakési nesvázanosti samotného místa, svobody a undergroundové tradice. Proto ani od Computer Games Museum nečekejte patetickou prohlídku, ale pořádnou retro pařbu na historických herních exponátech!

Berlín má za cíl návštěvníka především bavit a toto muzeum vám zábavu servíruje natolik, že zapomenete na čas okolo vás. Z rodičů se stávají děti a vy zjistíte, že uběhly dvě hodiny a přistiženi, jak sedíte v kokpitu starého závodnického automatu se velmi neradi loučíte s tímto místem, které je odvázané, otevřené a zábavné, jako město samo.

Je čas ale vyrazit směr Alexanderplatz, na ikonické náměstí se spoustou restaurací a kaváren okolo a hlavně s onou berlínskou televizní věží, jejíž horní kulovitá část se pomalu otáčí okolo své osy. Návštěva panoramatického výhledu je opravdu nevšedním zážitkem a vy máte město pod sebou doslova jako na dlani.

Jenže nás čeká další skvost města a tím je Checkpoint Charlie. Je to ukázka, jak tehdy vypadla bývalá hraniční čára a bývalý přechod mezi východním a západním Berlínem. Uprostřed ulice je instalována strážnice, a hned naproti přes cestu můžete navštívit velmi autentickou a emotivní připomínku doby rozděleného města, Die Mauer Panorama. Vizuální připomínka toho, jaké časy zde panovaly v dobách ještě ne tak dávno minulých. Monumentální plátno s panoramatickou malbou města. Vy se na okamžik stáváte pozorovatelem nahlížející ze západní strany na studenou a nevlídnou stranu za zdí. Vše dokresluje emotivní hudební podklad s tlampačovým hlášením v německém jazyce. Opět i zde vás město nenechá na pochybách, že svou minulost je třeba ukazovat, připomínat a hlásit se k ní, ať je jakkoliv temná.

Když stojíte u strážnice Checkpoint Charlie a pozorujete ten rej a tep místa, nemůžete si nevšimnout, že přímo naproti v ulici se nachází jeden z chrámů západního konzumu, McDonald´s. Spousta návštěvníků může tvrdit, že toto rychlé občerstvení zde znehodnocuje a snižuje význam tohoto místa. Přít se nebudu, pro mě jednoduše zůstává, že tímto zvláštním protipólem město opět ukazuje svou liberální a svobodomyslnou polohu natolik, až mi připadá, že nám prostým návštěvníkům nepřísluší hodnotit jakýmkoliv způsobem formu vypořádávání se města se svou minulostí. Naopak, vzdorovitost města, kterou po určité době pocítíte sami mě natolik uchvacuje, že chci, aby byl Berlín i nadále místem, kde formát rychlého občerstvení jen tady může působit až punkově rebelsky, avšak s velkou dávkou nadhledu, autenticky a uvěřitelně. No co myslíte, napadlo by vás že toto komerční spojení může být výrazem rebelie? Vlastně, vždyť jsme v Berlíně, tak každý, kdo zde je nechť si sám najde ten svůj pohled na tyto jedinečné a unikátní mikro příběhy, které vám město píše na každém kroku.

Východ, západ, minulost přítomnost. Město si vás podmaní a vtáhne vás do této pošetilé hry natolik, že přistoupíte na jeho pravidla a začnete stále hledat a odhadovat, zda jste ještě v bývalé východní části města, nebo jste již překročili onu hranici, která je dnes v podstatě neznatelná. Něco podobného lze zažít například i ve Varšavě, kdy hledáním ve starých mapách, které ukazují hranice izolace židovského ghetta za 2. světové války přemýšlíte více než kde jinde nad místy, po kterých se dnes svobodně procházíte. Jenže útrapy lidu ve Varšavě je notně traumatizující téma a je nemístné z této historické bolesti dělat jakýkoli předmět teatrálního byznysu pro mnohdy trochu neomalené turisty. Zde v Berlíně je to však trošku jiné. Historie se zde velmi obratně vměšuje do běžného rutinního fungování města, nicméně nijak násilnou formou, ale přirozeně, jako běžná součást života. Retro styl je zde v kurzu, ať už v podobě muzeí ukazující život běžných lidí v dobách před pádem zdi, nebo jen skrytý v detailech. Design často odkazuje na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, retro nábytek, retro sklenice v kavárnách, všechny tyto drobnosti si s vámi s návštěvníky až pošetile pohrávají. Čas se zde v Berlíně ale rozhodně nezastavil a právě ono smazání stop hranic mezi východem a západem vás nenechá na pochybách, že Berlín je dnes městem jednotného ducha.

Když píšu o Berlíně, nemůžu zapomenout na jedno z nejznámějších muzeí města a tím je Technické muzeum. Najdete zde letectví, mořeplavbu a dopravu. V expozici vlaků uvidíte rovněž autentický vagon, který deportoval židovské obyvatele do koncentračního tábora. Opětovně silná připomínka minulosti a historie, kterou pak můžete najít i na řadě dalších míst, jako je například muzeum Holokaustu na ulici Lindenstrase, či monumentální památník obětí Židů poblíž Braniborské brány a budovou Říšského sněmu.

Často ve svých putováních po městě můžete narazit až na dekadentní výjevy běžného života. Žena s kočárkem sedící na lavičce a popíjející pivo z plechovky, sdílené koloběžky poházené napříč chodníkem pletoucí se pod nohama procházejících, ale nikoho to nijak nevyvádí z míry, extravagantní oblečení místních obyvatel jdoucí proti jakýmkoliv mainstreamovým trendům, kterak sedí naproti obchodu Primark na Alexanderplatz, graffiti jako přirozená součást street art tvorby, jimiž jsou vyzdobeny mnohdy i interiéry hotelů a restaurací. 

Jaký tedy vlastně je Berlín? Město, jehož historie se měla uzavřít po vybombardování na konci 2. světové války a nemělo již dojít k znovupostavení na troskách zničeného města, město, které bylo poté na téměř třicet let rozděleno na dvě neprodyšně uzavřené oblasti? To ne samotné město, ale to místní lidé se vždy opět dokázali postavit na nohy. Neřešme historii a nevynášejme dnes soudy o vině a trestu. Dnes je přítomnost a na ničem dalším nezáleží. A tak buďme rádi za to, že Berlín je dnes takový, jaký je. Neotesaný zápasník sumo s duší bonvivána, trochu ušmudlaný od prachu své krkolomné cesty. Avšak nechme na Berlínu a samotných Berlíňanech, ať si oni určují svůj budoucí směr. A přejme si, aby všechny dělící zdi světa se jednou proměnily v malířská plátna.

Stejně jako tady, v Berlíně.