Na skok do Dánska 6: Dánsko překvapivé!

Tentokrát to bude vlastně velmi jednoduché a pragmatické povídání. Chci se s vámi podělit o všech divnostech, rozdílech, jinakostech, které mi Dánsko přivedlo do cesty.

A které jsou prostě a jednoduše řečeno překvapivé a nečekané pro obyčejného návštěvníka, jako jsem já. Připravte se, budeme trochu neučesaně skákat z tématu na téma.

Začnu v místě, kam zavítá každý návštěvník jakékoliv země - restaurace. První, co mě naprosto udivilo je vysoký počet zavřených restaurací. Vyhledávač vás stále zve na večeři do výborné restaurace s hodnocením čtyři z pěti a s informací "máme otevřeno!", ale jakmile dorazíte na místo, je zřejmé, že tady vám už nikdo neuvaří. Není to výjimka. Tento velký počet nefungujících zařízení mě naprosto udivil. Jediné pro mě logické vysvětlení je obrovský dopad pandemické situace. Takže začnete pátrat po restauracích jiných a zjistíte další zvláštnost: obrovské procento všech podniků je s názvem Pizza & Grill a podobně. Dopátrat se opravdu klasické místní dánské restaurace byl pro mě téměř nadlidský výkon. Takže jsme vzali za vděk těmto fast foodovým podivnostem Pizza & Grill, abychom zjistili, že ten Ital připravující pizzu je velmi sympatický pán zřejmě odněkud z Turecka a že tuto stejnou pizzu dostanete v podstatě ve všech takových podnicích, protože je to zmražený polotovar. A tak je to stejné s jakýmkoliv dalším jídlem, které si v těchto "restauracích" objednáte. Vše je to předpřipravený polotovarový prefabrikát, ať už chcete kebab, pizzu nebo burger. A ano, úplně bych zapomněl... Opravdu to není dobré!

Gastronomie Dánska se buď vytratila, nebo prostě neexistuje a nikdy neexistovala. Nebo ji prostě neumím hledat a najít. Jedna teorie se však nabízí, není ověřená, ale je alespoň pro mě velmi logická. Totiž zaplatit v Dánsku skutečného kuchaře, který by vařil skutečná jídla je v době skutečně vysokých mezd v Dánsku skutečně problematické. Takže tito kuchaři se stahují do větších měst a možná turistických center, kde kvalitní podniky, mnohdy s michelinským oceněním samozřejmě najdete. Ale na periferii, v regionech si prostě musíte vystačit s tím, že vám pokrm prostě někdo ohřeje v troubě. Nic víc, nic míň. Úpadek restauratérství? Za mě jednoznačně, protože buď se spokojíte s umělou divno stravou, nebo utratíte obrovské peníze za zážitkovou gastronomii. Nic mezi, tedy zlatou střední cestu jsme bohužel na našem putování nenašli. Možná jsme hledali špatně. Ale jaksi se nemůžu zbavit dojmu, že pokud už něco takového samozřejmého, jako je rozumná rodinná restaurace je zapotřebí hledat, něco určitě bude v nepořádku.

O jídle ještě budu hovořit v další kapitole, nebojte. Je to opravdu vděčné téma, o které se nejde nepodělit s vámi. Ale teď trocha finančnictví.

Dánsko se vyznačuje jednou věcí, která není překvapivá, a to je vysoká cena v podstatě všeho. A o to větší je překvapení, když zjistíte, že s těmi cenami to ne vždy je tak špatné.

Když jsme projížděli místními vesničkami, nešlo si nevšimnout velkého množství cedulí jen tak umístěných u rodinných domů s nápisem "Na prodej". Ano, realitní trh zde kvete nebývalou měrou, a tak mě přirozeně začalo zajímat, kolik peněz zde stojí takový rodinný dům. A začali jsme pátrat ve vitrínách a výkladních skříních regionálních realitních kanceláří. A neuvěříte, čeho jsme se dobrali. Reality, domy a pozemky jsou průměrně dle mého skromného průzkumu o třetinu levnější, než u nás v Čechách! Byly regiony, kde jsme si mohli za stejnou cenu, za jakou pořídíte jeden malý dům zde, koupit v Dánsku dva krásné velké domy s nadstandardním pozemkem.

Tato situace mě opravdu ohromila, vždyť Dánsko je přece nejdražší stát Evropy! Tak jsem se zeptal místních, zda je to opět důsledek pandemické situace a víte co? Odpověď zněla "Ne. Je to zde normální a běžné, že nabídka je široká a ceny přiměřené".

Ty ceny vám nedají spát, to vám zaručuji a předpokládám, že stejně tak jako my budete spřádat i vy pochopitelně idealistické plány, a to kolik domů si zde pořídíte, protože alespoň v něčem se zde budete cítit, jako opravdoví boháči.

A teď něco k tomu, co jsem psal již v úvodní kapitole, a to je klid a ticho. Ano, je to pro mě natolik specifický zážitek, že se k němu prostě musím vrátit, promiňte mi to. Ale ono to má několik důvodů. Tím prvním, proč jsem si z Dánska odnesl tuto specifickou vzpomínku je poměrně velká absence automobilů na cestách. Dodnes to vlastně v porovnání s naší krajinou moc nechápu a nerozumím tomu. Ne, nehovořím o tom, že naše dálniční síť je přeplněná, protože jsme transitní země a nemůžu srovnávat nás a Dánsko, můžete namítat. Ne, já mluvím o regionálních cestách, kde i ty jsou u nás mnohdy enormně zatížené množstvím aut a to tak, že mám až dojem, že my v autě bydlíme, spíme, jíme, milujeme, pracujeme, prostě auto je náš druhý domov, jinak si to nedokážu vysvětlit. Porovnat dopravní situaci zde a v Dánsku je zkrátka nemožné. Mezi obcemi se zde v Dánsku jezdí osmdesátkou a drtivá většina řidičů ji opravdu respektuje, což je pro nás horkokrevné Čechy zvyklé na dennodenní boj o přežití na silnici zpočátku velmi frustrující. Pokud jsem někdy psal o tom, že holandské silnice vás téměř uspávají, zde v Dánsku tento význam dostává opravdu reálné obrysy.

Zde vskutku nikdo nespěchá, vše se odehrává v klidu a v pohodě a projevuje se to vlastně ve všech aspektech fungování celé společnosti. Takže když jste venku, jen tak, hluk z motorů aut je v podstatě něco, co vnímáte jen okrajově, vlastně vůbec. Rovněž Dánové mezi městy a obcemi nemají žádnou extra hustou síť cyklostezek, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nepočítejte s tím, že dostanete svůj cyklo jízdní pruh a vy se na silnici ani nepodíváte. Právě naopak, pokud na kolo, tak na cestu, a šup s vámi do plného provozu. Ale tady v Dánsku je to opravdu jedno. Pokud k vám totiž už nějaké to auto přijede, objede vás v dostatečném oblouku a s rychlostí takovou, že si s řidičem automobilu můžete v klidu popovídat.

O to větší je to pak kulturní šok, vrátit se po dvou týdnech z Dánska zpět do reality našich dálnic.

A samozřejmě, na závěr nesmím zapomenout na zkušenost s místními obyvateli Dánska.

První večer, když jsme přijeli na místo, stáli jsme trošku bezradně právě před jednou takovou zavřenou restaurací a snažili se zorientovat v okolí. Když tu najednou jede okolo auto, to z ničeho nic zastaví, otevře se okno a pán řidič se nás zeptá, zda potřebujeme s něčím pomoct. Ochotně mě vyslechne, nasměruje nás na otevřenou restauraci (samozřejmě Pizza & Grill), poděkujeme, navzájem si popřejeme hezký večer, pán se svým autem odjíždí a my se vydáváme do restaurace, která je opravdu nedaleko.

Ochota, lidskost, laskavost, všímavost a pohoda, to je to, s čím jsme se zde v Dánsku setkali. A můžu vám říct, je to vysoce příjemné a vysoce nepřekvapivé. Tento pocit a zkušenosti si odnášíme s komunikací s lidmi i z jiných koutů světa a věděli jsme, že i zde v Dánsku bychom mohli zažít trochu té lidské neobyčejné normálnosti.

Nicméně je třeba se držet rámce kapitoly, který je určen jejím názvem, a tak tedy nedá mi to, mám tady pro vás ještě jeden malý postřeh: Veřejné toalety v Dánsku jsou příšerné a Dánové své ratolesti nechávají na tyto příšerné toalety chodit bosé!

 To bylo pro nás v Dánsku to skutečné, nefalšované a opravdové překvapení.